Část II.

Boj o život

Maminku převáželi z Třebíče do Brna 🚑. Bylo to náhlé, rychlé, chaotické.

Bylo mi dvanáct let a zrovna jsme s tátou byli u mamky na návštěvě v nemocnici 🏥, když se to stalo.

Najednou ruch, panika, přibíhající zdravotníci. Plodová voda praskla 💧, miminko muselo ven, ale tady na to nebyli vybavení.

Musela do Brna. Hned!!!! 🚨

Táta neváhal ani vteřinu a vyrazil autem hned za sanitkou. 🚗

Já měla dojít z nemocnice za babičkou na poštu 📬. Bylo to jen pár minut chůze, ale v tu chvíli jsem byla úplně paralyzovaná 😱. V šoku, vyděšená. Tolik jsem se bála o mamku a sestru, že jsem pomalu ani nevěděla, jak se jmenuju.

Místo toho, abych se vydala správným směrem, jsem bezmyšlenkovitě prošla celé město 🌆. Ani nevím, jak jsem tam došla, ale nakonec jsem se ocitla u své tehdejší nejlepší kamarádky 🧑‍🤝‍🧑, která bydlela jen o dva vchody dál než my. Vysvětlila jsem jí, co se stalo, a poprosila ji, jestli by mě mohla doprovodit na poštu.

A tak jsme se znovu vydaly přes celé město 🚶‍♀️. Babička už byla celá bez sebe, kde jsem tak dlouho. Když mě konečně uviděla, v jejích očích bylo nejen obrovské ulehčení 😌, ale i starost 😟 – a možná trochu zlosti 😡, že jsem se takhle ztratila. Ale já v tu chvíli nevěděla, kam jinam jít.

Zpět do sanitky.....

A pak přišel moment, který už tehdy působil absurdně. V sanitce zazvonil telefon – volali z třebíčské nemocnice. Ne proto, aby se ujistili, že mamka dorazí v pořádku. Ne proto, aby podali další informace o jejím stavu. Ale aby jí vzkázali, že nezaplatila poplatky za pobyt, které se ještě v té době platily.

😳 Záchranáři bylo trapně, že to musí vůbec předat. Kdo by v takové chvíli myslel na poplatky? Když jde o život její i jejího dítěte?

Maminka na to tehdy sotva zareagovala. Měla před sebou úplně jiný boj. A my všichni jsme doufali, že v Brně už půjde všechno tak, jak má. Jenže…