PSYCH-K – Druhé sezení pro Matyho

Tentokrát píšu po delší době. Potřebovala jsem si všechno v sobě i doma trochu utřídit a zpracovat. Někdy totiž člověk prožije něco, co zůstane hluboko a potřebuje čas, než to dokáže pojmenovat a vůbec sdílet.

Na dalším sezení Psych-K® se mi podařilo napojit na Matyáška. Bylo to pro mě hodně náročné – musela jsem se na něj opravdu soustředit. Ve chvíli, kdy jsme se spojili, se mi začala motat hlava. Bylo to zvláštní, skoro až nepříjemné, a přesto jsem necítila nijak výjimečné napojení.

Dělaly jsme vzkazy, jako dřív u mě. Jenže tentokrát to bylo jiné. Já osobně jsem měla všechny vzkazy, které mé podvědomí neznalo – takže jsme jely podle seznamu. U Matyho to bylo naopak: podvědomí znalo úplně všechny vzkazy. A právě to bylo nejtěžší – soustředit se na to, jestli to skutečně jde od něj, nebo jestli do toho promítám sebe. Všechny ty vzkazy – strach ze tmy, ze samoty, z nejistoty – byly totiž i moje. A přesto vím, že přesně to jsou věci, se kterými se Matyáš potýká.

Udělaly jsme mu zásadní změny kvůli jeho strachům a chování, a také úpravu v sebevědomí. Matyášek je letos ve druhé třídě. Od chvíle, kdy se začali učit psát, byl k sobě neuvěřitelně kritický. Ve škole mu to jde, je šikovný – často mu věci jdou i snáz než dceři. Jenže… on chtěl mít všechno dokonalé. Písmo měl nádherné, ale stejně dokázal celý úkol smazat a přepsat, protože se mu „nelíbil“. Chtěli jsme mu v podvědomí nastavit, že nemusí být všechno tip top, aby mohl být spokojený s tím, co udělá.

Po odpojení od Matyho jsem necítila nic zvláštního. Cítila jsem se úplně stejně. Potom jsme si ještě dlouho povídaly. Zmínila jsem i jeho stresovou situaci z konce prázdnin, kdy Viktorku srazil cyklista. Maty byl u toho. Ačkoliv se zachoval naprosto statečně – přiběhl pro mě, dovedl mě k ní, pomáhal i s doklady pro sanitku – celý zážitek ho hluboce poznamenal. Vyčítal si to, i když za nic nemohl. Bál se, že Viktorka umře.

A i když jsme mu to všichni vysvětlovali, ten pocit viny z něj nešel dostat. Viktorka byla v pořádku, jen jsme potřebovali vyloučit vnitřní zranění. Cyklista ji najel přímo do místa, kde má ledvinu.

Já měla obrovský strach, že to bude znovu ten spouštěč, který nás vrátí do starých kolejí – a že to nezvládnu. Ty jeho stavy dřív byly extrémní, a i když po první terapii Psych-K nebylo všechno dokonalé, byla to velká úleva.

Proto jsem se rozhodla znovu na Matyho napojit – a zpracovat s ním tu stresovou situaci. A právě tehdy jsem poprvé cítila skutečné propojení. Zavřela jsem oči a všechno se mi promítlo před nimi přesně tak, jak to viděl on. Cítila jsem jeho strach, bezmoc, zoufalství… a pak postupně klid. Celé se to přehrávalo pořád dokola, dokud nezbyla jen tma a úplná úleva. Tehdy jsem věděla, že to je dokončené.

Domů jsem jela s dobrým pocitem a velkým očekáváním. Maty na tom byl lépe, cítila jsem naději, že už zase začneme fungovat jako dřív. Jenže… nestalo se to. A upřímně – nečekala jsem, že se to může takhle „pohnojit“.

Ten den, kdy jsem se vrátila, byly vidět změny, ale bohužel k horšímu. Začal zlobit, provokovat, být sprostý – jako by v něm něco vybuchlo. Říkala jsem si, že to možná jen dočasná reakce, ale nezlepšovalo se to. Zároveň se zhoršil i nejmladší – skoro jako kdyby to spolu souviselo.

Spaní? Katastrofa. Maty začal znovu vyžadovat uspávání, noční děsy, křik, nekonečné vstávání. Viki se nakonec nabídla, že s ním bude spát, abych se aspoň trochu vyspala.

A pak… jsme byli zpět. Potřeboval světlo. Pak ruku. Pak určoval, jak má Viktorka ležet. Nakonec jsme museli dát pryč celou patrovku a koupit rozkládací sedačky, aby se usnadnilo spaní všem.

A škola? Z extrému do extrému. To, co dřív psal s přehnanou pečlivostí, je teď úplný opak. Písmo nečitelné, nedbalé – a jemu je to jedno. Na poznámku jen odpoví: „Je to hezký.“ A mně nezbývá než sledovat, jak to kyvadlo lítá z jedné strany do druhé.

Na terapii jsme byli koncem srpna. Od té doby jsem se neodvážila znovu objednat.

Jezdila jsem s jistotou a důvěrou, že to bude zase o kus lepší. Tentokrát je to ale jiné.

Je to horší – ne tak extrémní jako na začátku, ale přesto… Co bych teď dala za to, aby to bylo alespoň jako po první terapii.

A tak ve mně teď bojuje rozum se srdcem. Zkusit to znovu a dát věci do pořádku?

Nebo už radši nechat být, aby se to zase celé nerozsypalo?

Nevím. Možná potřebuju jen čas. Možná další krok.

A možná jen klid – pro mě, pro Matyho, pro nás všechny.