První Psych-K pro Matyho

Začnu krátkým shrnutím svého prvního sezení terapie Psych-K. Nebudu ho příliš rozvádět, protože principy, co se při této metodě děje a jak funguje, už jsem popisovala v předchozích článcích. Původně jsme byly domluvené, že první sezení bude pro mě, ale nedalo mi to alespoň nezkusit se napojit na Matyáška. Bohužel se to nepodařilo, a tak jsme pokračovaly u mě.

Musím přiznat, že i když jsem o Psych-K věděla leccos od mamky, měla jsem pořád dost velké pochybnosti o tom, jestli to opravdu funguje. O to větší pro mě bylo překvapení, co se během sezení stalo. Moje terapie byla zaměřená na „vzkazy mého těla pro mě“. Bylo to zvláštní, ale až nečekaně trefné. Dotkly jsme se věcí, které mám hluboko v sobě – záležitostí, o kterých jsem si myslela, že už jsou dávno vyřešené nebo uzavřené.

A pak přišel okamžik změny… a já během pár vteřin pocítila obrovskou úlevu. Na téhle terapii se mi líbí i to, že se člověk nemusí nikomu svěřovat – není důležité, kdo, jak, kdy a proč. V tu chvíli je to úplně jedno. Na mém sezení jsme udělaly čtyři změny. Pro mě osobně velmi cenné a důležité. Podle terapeutky by tyto změny mohly mít vliv i na mé děti a možná by u Matyáška nebylo nutné dál pokračovat v sezení. Samozřejmě je to jen „možná“, „třeba“, „kdyby“… Nikdo dopředu neví, jak kdo zareaguje a jaké budou účinky po prvním sezení.

Uběhly dva týdny od naší první terapie, takže ještě než popíšu druhé sezení, které měla mamka, podělím se o naše pozorované změny.

Čtyři dny před mým sezením měl Matyášek další silný „záchvat“ – tak mu říkám, protože jiný název pro tyto jeho stavy nemám. Noci byly stále nejisté, často se bál, a tyto větší záchvaty přicházely minimálně jednou týdně. Ta neděle byla obzvlášť náročná – dostal se psychicky úplně na dno. Bohužel jsem to celé odnesla já, ale i tak mu to nemám za zlé. Vím, že v tu chvíli to bylo jeho zoufalství, a i když ví, co říká a dělá, není schopný to zastavit. Uslyšet od sedmiletého syna, že nechce žít a raději by umřel, je něco, co člověku zaryje hluboko do srdce. Snažím se v těch chvílích zachovat klid, i když je to těžké. Trpělivosti se pořád učím.

A teď to překvapení. Už ten samý den po mém sezení, ve čtvrtek večer, jsme se chystali na naši klasickou proceduru uspávání – nejdřív Tom, potom Maty. A najednou za mnou Matyášek přišel s tím, že by chtěl zkusit jít spát sám. Normálně má z neurologie náplasti na REM spánek a uklidnění, k tomu Bachovy kapky proti nočním strachům. Tentokrát chtěl jen kapky a náplast odmítl. Byla jsem v šoku – a ještě víc, když to opravdu zvládl. Poprvé po tak dlouhé době usnul klidný, úplně sám.

Další den to chtěl zkusit znovu – a opět se to povedlo. Teď jsme ve fázi, kdy ho z 95 % ještě uspávám, ale chodí spát klidný, bez záchvatů, bez náplastí a občas i bez kapek. Nenutím ho, aby chodil spát sám – nechávám to na něm. Ne vždy to vyjde, ale ten největší a nejtěžší krok má zatím za sebou. To je pro mě obrovská viditelná změna, kterou prostě nejde zpochybnit.

Nechápu, jak a proč k tomu došlo, když se pracovalo na mně. Stále tomu nerozumím, ale důležitý je výsledek. Sezení určitě ještě zopakujeme, abychom doladily detaily. Možná právě to bude ta pomoc, kterou hledáme.

V příštím článku se podělím o mamčino druhé sezení, tentokrát zaměřené na Lucinku. Napojení se povedlo a já u toho mohla být. Bylo to… nevím jak to popsat – děsivé? Ohromné? Divné? Magické? Asi od každého trochu.