Jeden den s Lucinkou

Denní maraton trpělivosti

Jak vypadá typický den s Lucinkou? Náročně. Každé ráno je zkouškou trpělivosti, vytrvalosti a občas i pevných nervů.

Vstávání: když se jí nechce, tak se jí nechce

Lucinka se sice probudí, ale vstát z postele? To je úplně jiná kapitola. Ne že by nemohla, ale prostě nechce. Ve všední dny je to ještě těžší, protože musí být do 9 hodin ve škole. Někdy funguje jako hodinky a o půl deváté už je ve škole, jindy zase sabotuje každou snahu ji dostat z postele a vůbec nespolupracuje.

Dostat ji dolů po schodech je pak další výzva. Rodiče s ní bydlí v rodinném domě se dvěma patry – nahoře se spí, dole se přes den funguje. A tak každé ráno začíná tím, že ji snad tisíckrát voláte: "Lucko, pojď dolů!" Zkoušíte ji nalákat na věci, které má ráda, ale pokud se nerozhodne sama, můžete si pusu umluvit a nic se nestane.

Když se Lucinka konečně rozhodne vstát, čekají ji schody dolů. Sama po nich ale chodit nemůže – vždy musí jít někdo před ní a jistit ji, kdyby náhodou začala padat. A to je další výzva. Pokud se na schodech zasekne, není to problém jen pro ni, ale i pro toho, kdo ji jistí. Ten tam musí celou dobu stát s ní a čekat, až se uráčí pokračovat. Někdy to trvá pár sekund, jindy minuty, a občas si to v půlce rozmyslí, otočí se a vrátí se zpátky nahoru. (Hrozně vtipné, že?)

Přebalování, oblékání a nekonečné přemlouvání

Jakmile se konečně dostane dolů, čeká ji přebalení, oblékání a příprava do školy. Jenže tady se setkáváme s další překážkou – Lucinka musí chtít spolupracovat. A to ne vždycky chce.

Dostat ji na zem, aby si lehla a nechala se přebalit, je umění samo o sobě. Následně Lucka nespolupracuje, při výměně plenky je jak živá mrtvola - těžká, nehybná, ale zároveň se s ní musí manipulovat. Díky její váze to není vůbec jednoduché. Pokud má navíc dráždivou náladu, začne dělat blbosti, kopat, vrtět se nebo různě kroutit. A to je pak úplně jiný level přebalování. Rodiče z ní mají ztahané ruce a kolikrát je to i dost bolí, než se jim podaří celý proces přebalování dokončit.

Jakmile se to podaří, následuje další úkol – přimět ji, aby si stoupla. Pak ji celou obléknout a dát jí léky. Pokud nespolupracuje, je to proces na dlouhé minuty, někdy i hodiny. Při tom všem přemlouvání – přebalit ji, obléct, dát léky a vypravit do školy – se někdy Lucinka chová opravdu hrozně. Jsou dny, kdy vyloženě odmítá spolupracovat a protestuje proti všemu. A když má opravdu špatnou náladu, může to zajít tak daleko, že se s mamkou i popere. Takže mamka pak končí celá zmlácená a poškrábaná, fyzicky i psychicky vyčerpaná, s pocitem, že právě odpracovala dvanáctihodinovou šichtu – a to je teprve ráno.

Jednou z možností, jak ji motivovat, je spojit se s ní přes Messenger. Když už rodiče neví kudy kam, zavolají mi a já se jí snažím trochu rozhýbat. Dřív na mě hodně dala, teď už ten vliv trochu slábne, ale pořád to někdy zabírá. A pokud ne já, tak aspoň naši dva malí jorkšíři, které Lucinka zbožňuje. Někdy stačí namířit kameru na ně a říct jí, že se na ni dívají, jak je šikovná – a najednou se věci dají do pohybu. Ale zase záleží na tom, jakou má zrovna náladu.

Odchod do školy (nebo spíš nekonečné otálení)

Když už je konečně nachystaná, měla by vyrazit ke dveřím. Jenže místo toho si často sedne ke stolu v kuchyni a začne schválně pomalu upíjet pití. A nepřestane, dokud ho nevypije do poslední kapky.

V tu chvíli je jako kámen. Když se ji pokusíte sami zvednout ze židle, je velká pravděpodobnost, že se po vás ožene. Není to nic příjemného, ale je to realita. Pokud se ji nakonec podaří obout, přichází poslední fáze – cesta od dveří k autu. Na první pohled maličkost, ale někdy to trvá, jako byste šli půl kilometru.

Lucinka se totiž občas rozhodne, že místo rovnou do auta si venku trošku zaběhá. Pokud jste to nikdy nezažili, tak si asi nedovedete představit ten pocit úlevy a blaženosti, když konečně sedí v autě a vy jí můžete zamávat, jak odjíždí s tátou do školy.

Samozřejmě pro tátu to tím nekončí – u školy se celý tenhle kolotoč často opakuje. Lucka nechce vylézt z auta a někdy musí pomoct i paní asistentka, aby ji dostala dovnitř.

A teprve teď, když je Lucinka konečně ve škole, může doma začít chvíle klidu a ticha… a taky zasloužená snídaně.

Maminka mezitím využívá čas bez ní na úklid, vaření, nákupy nebo si přijde v klidu pohrát s vnoučaty. S Luckou to totiž moc nejde – je hodně žárlivá a moje děti často ráda zlobí. Bere jim hračky, povzbuzuje je k divokým hrám, neustále jim visí za zády nebo si třeba schválně stoupne před televizi, aby na ni neviděli. Někdy si vybere jen jednoho z nich a ten si pak návštěvu u babičky a dědy doslova protrpí. K tomu všemu je v domě vždycky hodně hluku, což často končí bolavou hlavou. I proto občas rodiče raději přijdou k nám – v klidu si popovídat a plně se věnovat dětem.

S Lucinkou mají samozřejmě o zábavu postaráno i ve škole, ale to je téma na jiný článek. Když se ale blíží třetí hodina odpoledne, začíná další kolo. Táta jede po Lucku do školy, ta ale samozřejmě nechce odejít ze školy. Začne se válet po zemi, neposlouchá a má ze všech srandu. Někdy začne objímací a pusinkovací kolo všech okolo a nebo si sedne ke stolu a začne pít své pití – opravdu hoooodně pomalu - prostě bude dělat vše, jen ne to co se po ní chce. Někdy táta potřebuje pomoc od paní družinářky, aby ji dostal do auta.

Odpolední příchod tornáda

Po návratu ze školy musí Lucka nejprve dostat další léky. A pak už je každý den jiný. Přes léto je to volnější, protože může trávit čas venku na zahradě. Máme tam dva německé ovčáky – maminku Rendy a její dceru Charlie. Charlie Lucku doslova zbožňuje a ráda si s ní hraje, což Lucinku neskutečně baví a uklidňuje. Celkově má ke zvířatům velký vztah – rodiče mají slepice, které Lucka také miluje. Nadšeně jim hází pečivo a trávu, i když to někdy lítá až k sousedům. U slepic vydrží klidně hodiny a občas se začne smát na celé kolo – třeba když se slepice lekne a povyskočí, protože jí to připadá strašně vtipné.

Dostat ji pak zpátky domů je ale umění. Je jí jedno, jestli je den nebo noc, jestli praží slunce, je mráz nebo lije jako z konve – venku je prostě nejraději. V létě tráví spoustu času i v bazénu, kde musí být pod plným dohledem a mít rukávky i kruh, aby se neutopila. Řádí tam jako tajfun a zvládne tam být celé hodiny.

V zimě a při špatném počasí je to horší. U vzdělávacích aktivit nevydrží dlouho – začne se nudit a pak už jen lítají věci vzduchem. Doma nejraději kouká na videa na počítači. Buď si pouští naše domácí videa, kde je ještě malá, nebo kde jsou moje děti, případně dětské písničky a videa s kombajny na YouTube. Jakmile si nějaké video oblíbí, pouští si ho pořád dokola. Sama ovládat počítač ale samozřejmě neumí, takže k tomu potřebuje asistenci. A porozumět, co zrovna chce vidět, není vůbec jednoduché – mnohokrát si něco vybere, ale vzápětí chce něco jiného.

Večerní rutina a spánek

Lucce musí maminka pomáhat i s čištěním zubů. Sama by to zvládla asi tak jako dvouleté dítě – s kartáčkem v puse pohybuje, ale plnohodnotně si zuby nevyčistí.

Lucka spí s rodiči v ložnici, kde táta přidělal k jejich posteli ještě jednu, aby se vešli všichni. Lucinka spí uprostřed mezi mámou a tátou. Nenávidí, když se k ní rodiče otočí zády, a nenechá je tak. Všichni musí ležet přesně tak, jak to Lucka chce. Nedej bože, aby se Lucinka uprostřed noci probudila a maminka k ní byla otočená zády – v tu chvíli ji prostě surově uchopí a škubne, aby se otočila.

No, není to s ní jednoduché, a celý den je plný drobných problémů a výzev. Každý den se probouzí s jinou náladou a každý den má jiné nároky.

Každý den je s Lucinkou maratonem trpělivosti, vytrvalosti a nekonečných výzev. Je to běh na dlouhou trať, kde každá drobná vítězství mají pro rodiče nevyčíslitelnou hodnotu. I když je každý den jiný, vyžaduje obrovskou dávku síly, než se konečně dostanou k momentům klidu a pohody. Ale i v těch nejtěžších chvílích, kdy se zdá, že už nic nemůže fungovat, je tu něco, co stojí za to: bezpodmínečná láska, kterou Lucinka rozdává.