Osmnáct svíček. Hromada razítek.

Tenhle článek píšu s odstupem času. Ne proto, že by se u nás dělo něco dramatického, ale právě naopak – kromě papírů a úředních razítek se vlastně nic zásadního nezměnilo. Lucinka je dospělá. A přesto je všechno při starém.

Rozhodla jsem se sepsat, co plnoletost znamená pro naše rodiče. Co všechno museli vyřídit, na co si dát pozor a co řešit s předstihem. Protože když máte dítě s těžkým postižením, osmnácté narozeniny nejsou jen o dortu a svíčkách.

A zároveň chci říct ještě jednu věc. Tenhle blog má zůstat takový, jaký jsem ho vždy chtěla mít – pravdivý, lidský a k tématu. Nechci psát jen proto, aby tu něco přibylo. Raději budou mezi články delší odmlky, ale když už něco vyjde, bude to mít smysl.

Když je vašemu dítěti 18. A svět se nezmění… jen papíry přibydou

Lucince je osmnáct. Pro většinu rodin to znamená oslavu plnoletosti, možná první řidičák, první velká rozhodnutí.

U nás to znamenalo hlavně štos dokumentů, termíny, razítka a obrovskou dávku zodpovědnosti.

Protože když máte dítě s těžkým postižením, plnoletostí se nic nemění. Jen už za něj najednou „oficiálně“ nemůžete rozhodovat.

Škola nekončí automaticky

Děti ve speciálních školách mají možnost zůstat na základní škole až do 20 let. Ale není to samozřejmost.

Je potřeba doporučení ze SPC a hlavně si o prodloužení docházky včas požádat. S dostatečným předstihem. Nic se nestane samo.

A to je asi první věc, kterou si člověk uvědomí – pokud si to neohlídáte, nikdo jiný to za vás neudělá.

Invalidní důchod – začít dřív, než si myslíte

Lucinka je trvale a nenávratně odkázaná na péči druhé osoby. Bylo tedy jasné, že bude potřeba vyřídit invalidní důchod.

Rodiče podali žádost dva měsíce před jejími narozeninami. A i tak to byl běh na dlouhou trať.

Je důležité:

• pohlídat si aktuální lékařské zprávy (opravdu všechny),

• mít co nejčerstvější vyšetření,

• ideálně i nové psychologické posouzení.

Čím víc podkladů o aktuálním zdravotním stavu, tím lépe. Všechno trvá. Všechno má svůj proces.

Příspěvek na péči – znovu od začátku

Shodou okolností Lucince právě končil i příspěvek na péči. Takže se znovu žádalo.

Znovu papíry. Znovu dokládání zpráv. Znovu sociální šetření doma.

Ten koloběh je vyčerpávající. Neustále něco dokazujete, i když realita zůstává stejná.

Opatrovnictví – věc, na kterou nesmíte zapomenout

Tohle je kapitola sama o sobě.

Jakmile je dítě plnoleté, rodiče za něj oficiálně nemohou rozhodovat. A to ani tehdy, když je naprosto zřejmé, že toho není schopné.

Dokud není ustanoven opatrovník, nastává absurdní situace – víte, že dítě potřebuje zastupovat, ale nesmíte.

Naštěstí na městském úřadě mohou vystavit něco jako dočasné pověření (na základě potvrzení od lékaře), aby rodič mohl alespoň základní věci řešit do doby, než soud rozhodne.

Pokud se žádá o opatrovnictví, je dobré zvážit částečné omezení svéprávnosti, ne úplné.

Proč? Protože dítě může například:

• vlastnit majetek,

• mít auto (například při žádosti o příspěvek na automobil musí být vozidlo psané na něj),

• mít určitý okruh práv zachovaný.

Úplné zbavení svéprávnosti může přinést další komplikace a další papírování.

Také je praktičtější určit pouze jednoho opatrovníka. Pokud chtějí být oba rodiče, proces se může výrazně prodloužit.

U nás to trvalo zhruba měsíc. Proběhlo sociální šetření doma a vše se obešlo bez složitého soudního stání. Měli jsme štěstí. Každý soudce, každé město to ale může mít jinak.

Co bych poradila každému rodiči?

Nečekejte na poslední chvíli. Začněte řešit věci s předstihem. A ideálně navštivte bezplatnou veřejnoprávní poradnu. Pomohou, vysvětlí, nasměrují.

Plnoletost u dítěte s těžkým postižením není o oslavě samostatnosti. Je o přechodu do další administrativní fáze života.

Ale i v tom všem je pořád stejná věc – láska, péče a každodenní realita, která se nemění s číslem v občance.