Psych-K: Lucinky magické napojení

Jak jsem zmínila v předešlém článku, tentokrát se napojení povedlo – a já měla možnost být u toho a vidět všechno na vlastní oči. V okamžiku, kdy spojení nastalo, mamka ztuhla a vypadala… no, jak to říct slušně – jako úplné pako. Doslova. Byla úplně mimo. Zbledla, vytřeštila oči a rozhlížela se kolem sebe, jako by si vůbec nebyla jistá, kde vlastně je. Následně se jí začala motat hlava a obě nohy jí brněly tak silně, že si musela hned sednout.

Paní terapeutka mi v tu chvíli řekla, že teď můžu maminku vidět „jinak“. No, to byla teda sakra velká pravda – viděla jsem ji úplně jinak, než kdykoliv předtím. Měla ten výraz, co se dá těžko popsat… prostě totální mimoň.

Aby měly na práci prostor, odešla jsem z místnosti. Mamka tam zůstala celé dvě hodiny. Po hodině a půl už jsem si říkala, co tam proboha tak dlouho dělají, a celou poslední půlhodinu mi hlavou běželo, co když se odpojení nepovede a já si domů povezu mamku napojenou na Lucku.

Po dvou hodinách sezení se mamka vrátila z terapie a hned si spěšně zapisovala všechno, co přes ni Lucka vykomunikovala, aby na nic nezapomněla. Lucčiny pocity byly často těžké, vše přicházelo ve slovech, ne větách. Cítila strach dělit se o naši přítomnost s ostatními lidmi, hlavně s dětmi. Bála se, že máme někoho radši než ji.

Na otázku, proč tolik zlobí a ubližuje ostatním, přišla odpověď: „Líbí se mi, že se rozčilují. Baví mě to, rozesmívá mě to. Nemůžu si pomoct.“ Byla v tom škodolibost, ale ne z nenávisti – spíš z nějaké zvláštní vnitřní potřeby. Když se dostali k jídlu - proč nechce jíst - odpověděla: „Nemám chuť, nechci jíst, bolí mě břicho.“ A pak zmínila prášky. Od chvíle, co má epilepsii a nasazené léky, bojuje s nechutenstvím.

Byla v ní i silná žárlivost – na pozornost věnovanou někomu jinému než jí. Bojí se, že ji máme míň rádi. A i když jí je líto, jak se chová, říkala, že to nedokáže ovlivnit, že ji to k tomu nutí. Nemůže mluvit – „nejde to, hlava“ – ten pocit bezmoci byl skrz mamku cítit hodně silně.

Mamka mi popisovala, jaké to pro ni bylo, když napojení nastalo. Nedokázala si představit, že by mohla být Lucka. Najednou měla pocit, že její oči jsou pořád její, ale zároveň jakoby nepatřily jen jí. Místnost znala, ale dívala se na ni, jako by tam byla poprvé. Cítila pořád i sebe, ale jakoby slaběji, a věděla, že je v ní něco jinak. První pocit byl obrovský smutek – a s ním slzy. Vnímala ho jako: „Konečně! Konečně můžu přes mamku říct, co cítím.“

Během sezení ji smutek přepadl několikrát. Měla bolesti hlavy – při spojení vlevo, po odpojení vpravo a v zátylku. Cítila chaos a zmatek, ale zároveň po odpojení obrovskou úlevu. Mluvila sama za sebe, myslela sama za sebe, ale přesto věděla, že to nebyla jen ona. Popsala to jako zvláštní, nepopsatelný pocit.

U jedné z metod měla roztáhnout ruce, zavřít oči a nechat je, aby se samy spojily na místě, kde je to potřeba. Připadalo jí to jako nesmysl. Stála s nataženýma rukama a nic se nedělo - jak jinak, pomyslela si. Najednou se ruce začaly samy přibližovat, cukat směrem k sobě, aniž by to chtěla nebo ovládala.

Spojily se a přiložily na srdce – došlo ke spojení pravé a levé hemisféry mozku.

Nyní jsou to tři týdny od sezení a na Lucince jsou viditelné změny. Je hodnější, poslušnější, víc se mazlí a dokonce začala ochutnávat jídla. Předtím, zřejmě kvůli nechutenství, nedala jídlo ani do pusy a hned se nadavovala. Teď s chutí ochutnává různé druhy jídel a jí víc než dřív.

Uvidíme, jakou další změnu nám přinese příští sezení.