Matyášek – dítě, které se ztratilo před očima (1.část)

Monika Dvořáková
6. 4. 2025
Minut čtení: 3

Zlaté batolecí časy

Matyášek byl od malička tak trochu jiný. Složitější. Už jako batole se bál tmy, těžce zvládal vztek a občas přicházely i výbuchy agrese. Běhat začal už v deseti měsících – a od té doby neexistovalo místo, na které by se nepokusil vylézt. Byl jako kamzík. Divoký, rychlý, nezkrotný. A jak rostl, jeho energie se neměnila – jen sílila. A stejně tak i jeho projevy.

Z ničeho nic jiný kluk

V prosinci 2021 jsme se přestěhovali do nového podnájmu. A tehdy to všechno začalo. V noci se najednou budil, brečel, ukazoval prstem po pokoji a křičel „Já nechci!“. Často jsme ho brali k sobě do ložnice, aby se cítil v bezpečí. Jenže někdy to bylo i horší – sedl si na postel, díval se na mě, smál se… ale jako by mě vůbec neviděl. Byl to takový děsivý pohled, že jsem z něj měla upřímně strach.

Začaly se objevovat i záškuby. Zamířili jsme proto k lékařce a následně na neurologii do Brna, abychom vyloučili epilepsii. Naštěstí všechno dopadlo dobře – šlo „jen“ o noční děsy. Nasadili mu léky pro klidnější spaní a tyhle stavy se zklidnily.

Pláč, výkřiky a bezmoc

Jenže... s koncem roku 2023 se všechno začalo hroutit znovu. Tentokrát přes den. Stačil zákaz, pokyn, prostě cokoli, co se mu nelíbilo – a přišel výbuch. Dupání, pištění, schválnosti. Občas fyzicky ublížil tomu, kdo stál nejblíž. A bylo to jen doma – nebo u prarodičů. Ve školce? Vzorné dítě. Jako by měl dvě tváře.

Vyzkoušeli jsme různé psychologické techniky, empatii, pevné hranice… ale nic nepomáhalo. Nakonec jsme to začali ignorovat. Jen vyčkat, až se to přežene. A ono se to přehnalo – a on pak dělal, jako by se nic nestalo. Nedalo se o tom s ním mluvit. Jakmile jsme to zkusili, záchvat začal nanovo. Byla jsem už zoufalá. A tak jsme začali chodit k psycholožce. Blížila se dovolená v Řecku – a představa, že mi tam uteče, mě děsila. Jenže během pár sezení se Matyášek neprojevil. Cizí člověk, cizí prostředí .. neměl šanci ukázat svoji druhou tvář.

Ztrácíme ho před očima

Začátkem roku 2024 byl Matyášek nemocný a já ho vzala k doktorce i s ostatními dětmi. Poslouchala mu plíce a poslala nás ještě na rentgen. Nejmladší syn měl tehdy jeden rok, tak jsem ho chtěla na chvíli dát k mé mamince, aby s námi nemusel čekat na RTG. Zrovna jsme neměli auto, tak jsem zavolala babičce, jestli by mi nepůjčila své auto..... a v momentě, kdy jsem hovor ukončila, Maty byl pryč. Utekl.

Viděla jsem ho, jak se schovává za zastávkou. Pomalu jsem se vydala směrem k našim. Matyáš nevěděl, kam přesně jdu, ale když jsem se přibližovala jeho směrem, znovu zmizel. Pak přeběhl frekventovanou silnici bez přechodu pro chodce – naštěstí se rozhlédl a počkal, až nepojede žádné auto. Ale mně se v tu chvíli zastavilo srdce. Měla jsem toho dost. Rozhodla jsem se, že za ním prostě nepoběžím. Ať si utíká. Vždycky si mě hlídal, tak ať si teď zažije, jaké to je, když mě ztratí z dohledu.

Nejstarší dcera moje rozhodnutí těžce nesla. Říkala, že ho přece nemůžeme jen tak někde nechat. Ale já už neměla sílu. Maty vůbec nevěděl, kam se chystám a já už opravdu neměla na to, za ním neustále utíkat, aby z toho měl srandu. Tak jsem šla, přesně tudy, kudy jsem měla v plánu. Úplně jinou cestou než šel on, i když stejným směrem. Když jsme dorazili k poliklinice kde měl mít RTG a následně kde byla i cesta k mým rodičům, tak jsme ho uslyšeli. Brečel a křičel „Mamí!“ takovým způsobem, že se k němu seběhli i lidé. Došlo mu, že mě ztratil. Byl pouze přes pole od nás u Lídlu, ale cítil se být ztracený.

Viktorka za ním doběhla a dovedla ho ke mně. Já se s ním už nepárala. Řekla jsem mu, že když má potřebu utíkat, tak ať jde. Že už jeho útěky řešit nemůžu. Nevím, jestli se mu v tu chvíli v hlavě něco přepnulo, ale od té doby byl jako vyměněný. Vzteky už nebyly na denním pořádku. Venku chodil vedle mě jako vzorný kluk.

A nakonec jsme i v klidu odletěli na dovolenou, která dopadla úplně báječně. Po dovolené bylo všechno chvíli v pořádku. I večerní usínání probíhalo klidně, strach ze tmy jakoby zmizel.