Matyášek – dítě, které se ztratilo před očima (2. část)

Záchvaty, které přicházejí z noci

Koncem roku jsme s mými rodiči zrekonstruovali byt a konečně jsme se přestěhovali do svého. Všechno vypadalo ideálně. Matyášek klidně usínal – i sám, když Viktorka nebyla doma. Ale pak to přišlo. Najednou se opět bál. A znovu a znovu to zkoušel různě obejít – chtěl světýlka, plyšáky, pohádky, bunkr, televizi. Vyhověli jsme mu. Vadilo mu, že nemá dveře – daly se mu dveře. Vadila mu okna – dostal rolety. Chtěl více světla – nechali jsme televizi puštěnou celou noc.

Chtěl patrovou postel, že tam se určitě bát nebude - do té doby spali s Viki na rozkládacím gauči spolu. S partnerem jsme tedy pořídili patrovou postel a rovnou se třemi postelemi, abychom měli vyřešené spaní i pro nejmladšího syna.

Úplně nahoře Viktorka, uprostřed Maty a dole Tomášek.

Každopádně nadšení vydrželo pár dní, možná týden a dopadlo to tak, že Viki musí ležet nalepená v jedné posteli s ním, má zapnutou televizi, audio pohádky a Viktorka za žádnou cenu nesmí usnout dříve než on. Ale ani tak kolikrát není spokojený.

Zraněná máma a ztracené dítě

Večery byly peklo. Viktorka chodila do školy nevyspaná, partner do práce a já… já byla znovu psychicky na dně. Tolik sil nás stála rekonstrukce. A když jsme si konečně mysleli, že přijde vytoužený klid, začalo to celé nanovo.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak reagovat. Ano – jsem jen člověk. A ne vždycky se zachovám tak, jak bych si přála. Taky mám emoce. A když už je toho moc – což prostě někdy je – taky „vybouchnu“.

Doba, kdy se Matyáš bál tmy, byla vlastně zlatá. Vyčerpávající, ale zvládnutelná. To, co přišlo potom, bylo jako z jiné dimenze. Matyášek upadal do stavu… ani nevím, jak to přesně nazvat. Amok? Ataka? V záchvatu pištěl, řval, volal mě pořád dokola. Nic ho nedokázalo zastavit. Bylo to jako sledovat, jak se topí – a ty ho nedokážeš vytáhnout.

---

Možná je problém právě v tom, že Matyášek prožívá každou emoci naplno – bez kompromisu. Nadšení, vztek, soucit, radost... vše do krajnosti. Neumí najít rovnováhu mezi těmito pocity a někdy se v tom úplně ztratí. A tohle je zároveň jeho dar i prokletí.

Pamatuju si období, kdy jsem čekala Tomáška. Šest měsíců naprostého vyčerpání. Nejprve mi bylo šíleně zle, jako u každého těhotenství, a pak jsem chytla dvakrát po sobě covid. Začala jsem mít zvláštní stavy – mrtvěla mi půlka těla. Když jsem volala do nemocnice, řekli mi, že si mám vzít léky od bolesti a vydržet. Kvůli těhotenství mi nemohli nic jiného dát. Měla jsem pocit, že se zhroutím.

Naštěstí jsem to nevzdala. Jakmile přešel ten nejhorší víkend, zavolala jsem své gynekoložce. Ta neváhala a hned mi předepsala injekce na ředění krve. Dvakrát denně jsem si je musela píchat… do břicha. Já, která injekce nesnáším. A teď tohle.

A co udělal Matyášek?

Projevil se v celé své kráse. V té nejčistší podobě soucitu. Staral se o mě, nosil mi pití, jídlo, sám od sebe umyl nádobí, zametl, vytřel. Neřekla jsem mu ani slovo. Nic jsem po něm nechtěla. Jen se díval – a dělal. Hlídal mě. Dával pozor, abych nenosila těžké nákupy. A v posledních týdnech těhotenství mi dokonce pomáhal navléct ponožky

Tohle je ten samý kluk, který pak v noci ztrácí sám sebe. Ne protože je zlobivý. Ale protože jeho duše všechno cítí příliš silně. A to je někdy dar – a někdy prokletí.

---

Jednoho večera, kdy už to trvalo dlouho a já už opravdu nemohla, jsem sáhla po metodě našich babiček, možná těch pra.. Vzala jsem ho – i když se bránil a nebylo to vůbec snadné – do koupelny a pustila na něj vlažnou sprchu. Pral se se mnou, vypínal vodu, křičel, že jsem hrozná a zlá, a u toho mě bil. Měla jsem celou dobu odvrácený obličej, aby mi do něj nepřilétla rána. A v duchu jsem se modlila, ať už to skončí. Ať mu to pomůže.

Bylo mi úzko. Bylo mi ho líto. Bylo mi líto i sebe.

Když se konečně zklidnil, svlékla jsem mu mokré oblečení a ještě dlouho ho sprchovala teplou vodou, aby se zahřál. Neřekla jsem ani slovo. Nevyčítala. Nenadávala. Jen jsem se chovala, jako by se nic nestalo. Jako by zrovna vylezl z vany po obyčejném dni.

Odnesla jsem ho zpátky do postele. A v tu chvíli… se ke mně vrátil jako bumerang. Objímal mě. Silně, pevně. Já měla co dělat, abych udržela slzy uvnitř.

Poděkoval mi. A já jen šeptla, že mu nechci ubližovat. Že se jen snažím mu pomoct.

Zababušil se do peřiny a během pár minut usnul. A spal klidně. Celou noc.

Ráno? Dělali jsme, že se nic nestalo. A ono to vlastně ani nešlo jinak.

Nedávno se nám však tato jeho ataka opakovala. Nejednám okamžitě, protože někdy najdeme řešení dřív, než se to celé rozjede. Tentokrát jsme vyčkávali, co z toho bude, co se stane, jestli to přejde samo. Bohužel to skončilo opět procesem zchlazení ve vaně, což opět pomohlo. Bylo to vyčerpávající, ale alespoň jsme věděli, že v tu chvíli to byla ta jediná cesta, která mu dokázala přinést úlevu

Naděje ve světýlkách a plyšácích

Zkoušeli jsme všechno. Sedalii. Plyšáky. Písničky. Televizi. Spalování obrázků strachu. Vše pomohlo… jednou. Ale nic nebylo trvalé. Jeho strach měnil tvář – někdy to byla tma, jindy sen, jindy něco „jen tak“. Někdy to ani nedokázal pojmenovat. Někdy říkal, že když zavře oči, vidí obličeje. A někdy prostě jen… řval.

Měla jsem pocit, že už nevím, co je reálné. Snažila jsem se, aby na strach nemyslel – ale on si ho stejně našel. Když se konečně rozběhl spánek, přišel další den. Další večer. A my jeli znovu.

Teď jsme znovu v procesu hledání pomoci. Máme před sebou další sezení s psycholožkou a další naději, že teď to třeba vyjde.

Slýchali jsme rady typu „tak ho nechte vyplakat“, „to přejde“ nebo „vždyť je to jen období“. Ale právě takto se na to dívat nemůžeme. Nevypláče se z toho, samo to nepřejde, ba naopak bychom mu mohli zavinit, že se to bude stupňovat ještě víc a v dospělosti se v tom ztratí úplně. Musíme jednat. S citem, ale důsledně. Hledat řešení, jak mu pomoci. Protože pokud ho necháme jen tak „překonat“, zůstane to v něm a bude ho to provázet celý život.

A tak každý večer znovu a znovu vstupujeme do tmy.

Do tmy, ve které hledáme světýlko. Pro něj. A tím i pro nás.

Jsme si vědomi toho, že to nebude jednoduché a že máme před sebou dlouhou cestu. Ale budeme věřit a doufat, že světlo vyjde na povrch.