Matyáškův příběh:

Začátek cesty

Cesta mého syna Matyáška byla těžká už před jeho narozením. S jeho otcem jsme se rozešli ve stejný den, kdy jsem zjistila, že čekám miminko. Začátky byly opravdu těžké – krvácela jsem a nevěděla, zda to miminko zvládne. Z jeho strany nepřišla žádná podpora, naopak napsal, že by pro to dítě bylo možná lepší, kdyby se nenarodilo. V tu chvíli se pro mě stal naprosto bezcitným člověkem a neměla jsem si s ním co říct. Jak mohl něco takového napsat o vlastním dítěti? A ještě mě, když jsem si tím vším procházela?

Po prvním screeningu, kde jsem se dozvěděla, že čekám chlapečka, jsem mu nabídla, že se s ním sejdu a ukážu mu video ze screeningu. Souhlasil. Pořád jsem to brala tak, že je otec a bude lepší, když se s tou myšlenkou sžije. Třeba se v něm něco pohne. Celkově se ale zdálo, že ho video moc nezajímá – jak to cítil uvnitř, netuším. Jediné, co po mně chtěl, bylo, abych ho nikde neuváděla jako otce, aby se to nedostalo mezi lidi. To jsem mu slíbit nemohla. Nehodlala jsem kvůli němu lhát. Nabídla jsem kompromis: sama od sebe to nikde říkat nebudu, ale pokud se mě někdo zeptá, odpovím pravdu. Po tomto setkání mi od něj dorazila SMS, že se definitivně rozhodl nebýt otcem. Absurdní, ale budiž. Respektovala jsem jeho rozhodnutí.

Právní bitvy a boje o identitu

Domluvili jsme se, že po porodu půjdeme na matriku přiznat otcovství a vyřešíme alimenty. Po porodu jsem se mu ozvala kvůli matrice, ale místo normální reakce jsem dostala zpětnou reakci, že jsem ho neinformovala o narození syna. Proč bych to dělala, když se sám rozhodl, že nebude otec?! Na matrice jsme měli podepsat papíry ohledně jména dítěte. Samozřejmě jsem napsala své příjmení. Jenže v tu chvíli přišla silná zpětná reakce – odmítl to podepsat, protože chtěl, aby dítě mělo jeho příjmení.

Proč? Nechtěl být otcem, nechtěl, aby se o tom vědělo, ale zároveň chtěl, aby dítě nosilo jeho jméno? To nedávalo žádnou logiku.

Protože jsme se nedohodli, šlo vše soudní cestou – určení otcovství, příjmení dítěte i alimenty. Jelikož mě donutil k tak zbytečným tahanicím po soudech, rozhodla jsem se, že budu nárokovat i zpětný příspěvek za celou dobu těhotenství. Soud samozřejmě uznal, že nemá smysl, aby dítě neslo jeho příjmení, když se o něj vůbec nezajímá. Vše bylo konečně uzavřeno.

Když Matymu byly dva roky a my se přestěhovali do podnájmu, podala jsem návrh na zvýšení alimentů. Celé dva roky z jeho strany nebyl žádný zájem. U soudu však sehrál komedii – jak mi prý volá, píše, jak se snaží zajímat, ale já mu to neumožním. Byla to jedna velká fraška. Kdyby opravdu chtěl, vždy věděl, kde bydlíme – mohl přijet osobně. Nakonec mi soud alimenty zvýšil. Po jednání jsem s ním promluvila. Řekla jsem mu, že pokud se opravdu chce zajímat, má šanci. Syn ho nikdy neviděl a čím déle to tak zůstane, tím menší bude jeho zájem. Řekl, že se ozve....

Setkání s otcem a jeho definitivní odchod

Překvapil mě. Ozval se a dokonce dorazil i s dárkem. Matyášek to těžce nesl – byl z něj nervózní, a tak jsem u nich po celou dobu musela být. Pro mě to bylo extrémně nepříjemné – sedět v jedné místnosti s člověkem, který mi tolik ublížil. Ale zvládla jsem to. Snažila jsem se být milá, protože se zdálo, že si konečně uvědomil, že rodičovství se nedá jen tak zapřít. Brala jsem to tak, že to chce spousty času, aby Maty do svého života pustil novou osobu a jediné co jsem si přála bylo, aby mu neublížil. Ne fyzicky, ale citově.

Přišel několikrát – třikrát, čtyřikrát? Už ani nevím.

Na začátku března 2021 mi napsal zprávu, že až bude mít volněji v práci, ozve se znovu. Jsou to čtyři roky a neozval se. Naštěstí to Matyáška nijak nezasáhlo. Ví, jak to je, a nikdy bych mu nezapírala pravdu o jeho pokrevním otci. Jelikož začátky pro něj byly těžké a nestihl si s ním vybudovat žádné hlubší city, tak ho nemělo ani co mrzet.

Naštěstí má od devíti měsíců v životě někoho jiného – mého stálého partnera, kterého si přijal do svého srdce jako tátu. On zase přijal Matyho i jeho starší sestru Viktorku za své, a díky tomu můžeme žít jako skutečná rodina – se všemi běžnými i nečekanými překážkami, které k životu patří.