Pod pokličku mého já a Lucinky

Když jsem byla dítě, nikdy jsem pořádně nevnímala podstatu Lucinky postižení. Byla opožděná, například nechodila, ale jako malá jsem vlastně ani nevěděla, jak by to mělo vypadat u zdravých dětí

Vždycky jsem si přála mít sestru, chtěla jsem s ní sdílet pokoj a dělat všechny ty holčičí věci. Měla jsem ji hrozně ráda a byla jsem nadšená, že to miminko bude holčička.

Až teď si uvědomuji, že si moc nepamatuji období, kdy byla Lucinka v ohrožení života, ten začátek, když přišla na svět.

Pamatuju si jen, jak mamce v nemocnici při naší návštěvě praskla plodová voda. A pak, jak jsem byla šťastná, když konečně přijela domů, a já ji mohla pomazlit.

Užívala jsem si každou chvilku s ní. Později se mi splnilo přání a začala jsem s ní sdílet pokoj, ale bohužel to netrvalo dlouho. Jakmile přišla epilepsie, Lucinka se přestěhovala do ložnice k rodičům, aby ji mamka mohla lépe hlídat a zasáhnout při záchvatu.

Pamatuju si svůj první zážitek se záchvatem, bylo to hrozné a nezapomenutelné. Mamka mě zavolala, ať jdu nahoru se podívat na Lucinku. Zpočátku mi přišlo zvláštní, že se tak zvláštně xichtila. Myslela jsem si, že to dělá naschvál. Ale jak padla půlka její tváře a nereagovala, už to vtipné rozhodně nebylo.

Seděla jsem s ní dole na schodech, zatímco mamka běhala po domě a balila věci do nemocnice. Lucinka ležela, vláčná a neměla sílu reagovat. Sanitka přijela a já si pamatuju, jak mi přišlo všechno pomalé. Když šli dovnitř, šli klidně, jakoby o nic nešlo. A já si pamatuju, jak jsem si položila ruku na její hrudník a cítila, jak se vůbec nenadechla.

Hned jsem vykřikla, že Lucinka nedýchá, ale odpověděli mi, že dýchá. Po vyšetření zjistili, že má nízký kyslík v krvi a problémy s dechem. Bylo to šílené. Dlouhou dobu trvalo, než zjistili, že to byl těžký epileptický záchvat. První diagnóza zněla, že má nejspíše mrtvici a krvácení do mozku., dokonce už i volali vrtulník na okamžitý převoz do Brna. Mezitím jsme netrpělivě čekali až bude mít po vyšetření CT. Hrozně je se báli...

A tak to vlastně všechno začalo. Po této zkušenosti už jsme věděli, jak se záchvaty projevují, ale nikdy to nebylo snadné.

Roky ubíhaly, a já i bratr jsme se dostávali do puberty. Měli jsme své zájmy a většinu času jsme trávili venku, což znamenalo, že jsme doma s rodiči a Lucinkou nebyli tak často. Zatímco jsme prožívali pubertu, rodiče s Lucinkou čelili ještě větším výzvám. I když nás situace s Lucinkou zajímala, nebyli jsme schopní to přijmout jako tu nejdůležitější věc v našem životě. Vlastně jsme v těchto letech hodně prožívali jen sami sebe.

Když přišla moje první velká láska, najednou jsem přestala chápat, proč by moje škola měla být důležitější než city.

V té době byla mamka v rehabilitačních lázních s Lucinkou a já toho využívala, protože táta nebyl přísný a nechal mě dělat, co jsem chtěla. Ale když mamka zjistila, co jsem prováděla, hrozně se zlobila... Rozčilovalo mě to, protože jsem to brala jako naprostou nespravedlnost. Mamka mi zakázala chodit ven, dokud se nevrátí z lázní, a rozhodně mi zakázala vídat se se svým klukem. To byla pro mě velká rána. Zpětně vidím, jak to bylo absurdní a rozhodně bych se jako matka zachovala stejně. Bohužel v té době jsem to vnímala jinak a dost sobecky. Neuvědomovala jsem si následky, natož to, že svým rodičům způsobím tu největší bolest, jakou rodič může zažít. Nechtěla jsem tu již být a ve svém momentálním zkratu jsem tak i udělala. Vzala jsem si prášky. V tu chvíli jsem tak byla rozhodnutá, možná, kdybych si dala čas do dalšího dne to vstřebat, nestalo by se. Každopádně jsem si zavčas uvědomila jaká kravina to je, a sama jsem nechápala proč jsem to vlastně udělala. Bohužel jsem ale nevěděla, jak z toho ven. Můj bratr se tenkrát zachoval skvěle a správně. I když jsem ho prosila, ať to tátovi neříká, tak ihned šel a začal situaci s tátou řešit. Přijela pro mě sanitka, a tak mě čekala dlouhá cesta v nemocnici a sezení s psychologem. Naštěstí se jednalo včas, a tak mi tohle šílené rozhodnutí nezanechalo žádné zdravotní následky. Když se to mamka dozvěděla, tak se v lázních sesypala a jela okamžitě za mnou. I když se to všechno vyřešilo, bolí mě to, protože teď chápu, co jsem způsobila.

Tuto životní epizodu se snažím vytěsnit ze své mysli, ale občas se vrací jako bumerang. Nikdy jsem se o tom nikomu kromě svých opravdu nejbližších nesvěřila. Každopádně mi přijde fér, když už tu otevíráme hodně citlivé témata z naší rodiny, napsat vše přesně tak, jak bylo.

Později, když jsem se stala matkou, začala jsem vnímat svět úplně jinak. Stala jsem se soucitnější a vyspělejší. Vztah k Lucince se nezměnil, ale víc si teď vážím času s rodinou. Po dvou nevydařených vztazích mám dvě úžasné děti. S dcerou i synem jsme žili u mých rodičů, kteří nám pomáhali, jak jen mohli. Když byly děti starší, odstěhovali jsme se do pronájmu a já si našla práci, ale pořád jsem byla hodně závislá na rodičích. Nikdy mě nenechali padnout na dno. A hlavní důvod našeho stěhování? Lucinka.

Jakmile děti začaly růst a vyvíjet se, už začínala být agresivní. I když to nikdy nemyslela zle, neměla kontrolu nad svou silou a docházelo k nehodám. Musela jsem s nimi často do nemocnice. Lucčino chování nám doma přinášelo dusno. Věděli jsme, že to už takto dál nejde, a taky jsme si všichni uvědomili, že bude opravdu nejlepší, když půjdu s dětmi do "svého". A byl to dobrý nápad. Vše se tak nějak uklidnilo. Samozřejmě jsme se navštěvovali a to dost často. Celkově jsme zvyklí se vidět často a trávit spolu čas. Máme spolu všichni krásný vztah.

S nynějším partnerem jsme se poznali, když bylo mému synovi 9 měsíců. Na začátku to pro nás oba nebylo nic vážného, on si vždy říkal, že by nikdy nechtěl ženu již s cizími dětmi a já zase silně pochybovala o tom, že by o mě někdo měl vážný zájem se dvěma dětmi a ještě k tomu každé s jiným tatínkem. Ale nakonec jsme se opravdu dali dohromady a přes hodně těžké chvíle, kdy jsme po několika letech byli tři měsíce od sebe, jsme si k sobě našli zase cestu zpět. Teď máme společného dvouletého syna, zrekonstruovali jsme za pomoci mých rodičů a babičky byt a konečně už nemusíme řešit podnájmy a nejistotu. Loni jsme si užili svou první společnou dovolenou u moře v Řecku a letos se chytáme do Egypta. Rozhodně, když se ohlédnu zpět do doby, kdy jsem čekala své druhé miminko a byla sama bez partnera, nikdy bych nevěřila, že se mi splní tolik krásných věcí.

Letos to bude sedmý rok co s partnerem kráčíme společnou cestou a můžu s jistotou říct, že to všechno za to stálo.

S Lucinkou se pravidelně vídáme. I když jsme každý jinde, pořád ji máme rádi a snažíme se vzájemně si pomáhat, jak jen to jde.