Světlo se někdy objeví až po největší tmě

Dlouho jsem to držela v sobě. Tentokrát dlouho trvalo, než jsem to vše vstřebala natolik, abych o tom mohla psát.

Začalo to opět večer, 3. května. Matyáš začal být zase hysterický. Všechno jako přes kopírák – strach, hysterie a nakonec agresivita. Začal u Viktorky, takže jsem musela zasáhnout a tím pádem pokračoval u mě. Nešlo ho zastavit a bylo to čím dál horší.

Po nějaké době jsem ho dotáhla opět do vany, kde se se mnou porval a snažil se mi ublížit. Tentokrát voda nezabrala. Uklouzl – přesně jak jsem ho varovala, když si stoupal – a pak to přišlo. Obvinil mě, že jsem mu to udělala schválně, že mu chci ublížit. Začal v koupelně křičet „Pomoc! Pomoc!“, u toho bouchal do zdi.

Byla jsem zoufalá. Měla jsem strach, že někdo zavolá policii. A tak jsem ho vytáhla z vany, usušila ho a šla volat sanitku. Neviděla jsem jinou možnost. Zlepšení nebylo v dohledu. Maty, jak slyšel, že opravdu volám, ještě chvíli zuřil, ale pak se pomalu přesunul do klasického pláče – že nechce do nemocnice.

Sanitka nejela hned. Po 15 minutách nic. Po 25 minutách stále nikde. Chodila jsem se dívat, jestli Maty nespí, protože začal být strašně unavený. Po zhruba půl hodině konečně přijeli. V té době byl už klidný, ubrečený. Tep v pořádku, kyslík v pořádku. Normální dítě s červenýma očima od breku.

Vysvětlila jsem jim, co se stalo. I Viktorka ukazovala, kde dostala rány. Řekli mi, že tohle není na sanitku, že ho mám příště naložit do auta a jet na dětskou pohotovost.

Fakt si to dokážete představit? V tomhle stavu? Znovu jsem jim popisovala situaci. Jak se nedal zastavit. Jak to vypadalo. Jak jsem minule volala jen na pohotovost.

Paní doktorka mi nabídla, že ho můžou odvést do nemocnice. Ale co by tam s ním dělali? Už minule mi bylo řečeno, že s ním nic neudělají, že máme jen čekat, až to přejde. Nepotřebovala jsem ho nikam odvážet. Potřebovala jsem léky na uklidnění.

Nakonec mi – po poradě s doktory – dali jeden prášek. Prosila jsem o dva, ať máme alespoň šanci přežít víkend v klidu. Dostala jsem tedy nakonec dva. Matyášek byl pak už úplně vyčerpaný a zbytek noci byl klid.

Od toho dne – dnes je to 15 dní – byl doma klid. Občas přišel strach, občas mu najel vztek, ale nedostalo se to do takového bodu. Možná pomohl prášek. Možná šok ze sanitky. Možná začala působit osteodynamika. Nevím. Ale jsem vděčná za každou klidnou noc. A že jich teď pár bylo.

Občas přijde večer ke mně do postele, že se začíná bát. A tím předejdeme záchvatu. Někdy už zvládne spát i s Viktorkou.

Tento týden jsme byli na prvním sezení u paní psycholožky. A pro mě to bylo obrovsky přínosné. Žádné plané řeči. Vysvětlila mi, jak funguje mozek malého dítěte. Jak reaguje. Co se děje. A jak s tím mohu zacházet. Konečně konkrétní rady. Jen mě mrzí, že jsem na ni nenarazila dříve.

Následně hned ve středu byl Maty na EEG. Výsledky budou za měsíc, takže si musíme počkat. Ale snad tam vše bude v pořádku.

Toť od nás vše. A já jen doufám, že se další záchvat neobjeví. A pokud ano – že budu připravenější. Silnější. A že mu dokážu pomoct.